Rámovo dětství

Pán Rámačandra sestoupil na Zemi, vyrůstal a učil se lučištnictví v ášramu mudrce Vasišthy. Když začal první lekce, Vasištha řekl Dašarathovi, otci Rámy: „Nechci, abys byl tady, když se tvůj syn bude učit lučištnictví.“ Dašaratha řekl: „Je tradicí, že král přihlíží, jak syn drží luk.“ Vasištha řekl: „Ano, ale není tradice, že vytváříš děti ze sladké rýže.“ Tak sa Dašaratha vrátil zpátky a důvěrná výuka začala.

Když Rámačandra, Lakšmana, Šatrughna a Bharata seděli, Vasištha se postavil a obřadně je obešel. Proto poslal Dašarathu pryč. Jinak by mohlo dojít k nedorozumění. Pak jim Vašištha řekl: „Děláš to takto pokaždé, když přijmeš inkarnaci. Vybereš si rišiho, aby byl tvůj guru. A on Tě musí učit toto poznání, kterého jsi Ty zdrojem. Proto mi promiň, když udělám vůči Tobě nějaký přestupek.“

Jednoho dne Ráma a Lakšmana viděli dívku s velkou nánosnicí. V Indii nosí ženy velké nánosnice, někdy tak velké, že když cestují s dětmi v autobuse, tak se za ni mohou její děti držet. Tato dívka měla velkou nánosnici a šla s nádobou na vodu. Lakšmana se na to podíval a řekl Rámovi: „Podívej se na tu nánosnici! Je obrovská!“ Rámačandra řekl: „Vasištha se teď nekouká. Uděláme něco.“ Rozhlédli se kolem a uviděli šíp. Vzali ho, ale ještě se nenaučili, jak jej správně použít. Lakšmana ho vystřelil a řekl: „Ať se zmenší!“ Jak dívka šla, šíp se přiblížil k jejímu nosu a začala z něj proudit na nánosnici mystická substance, která zmenšovala nánosnici, až jí ucpala nosní dírku. Dívka se lekla, upustila nádobu s vodou, začala utíkat a křičela: „Pomoc! Pomoc!“ Lakšmana řekl: „Teď to uslyší Vasištha a budeme mít problém.“ Rámačandra řekl: „Neboj se,“ a vystřelil další šíp. Ten ji zvětšil dost na to, aby mohla dýchat. Dívka se obrátila a řekla: „Co mi to děláte?“ Lakšmana odpověděl: „Zmenšili jsme tvoji nánosnici, ale byla příliš malá, tak jsme ji zvětšili.“ „Vy jste ji zmenšili a pak zvětšili? Tomu nevěřím,“ řekla dívka. „Ty tomu nevěříš?“ zeptal se Lakšmana. „Tak ti ji sundáme.“ Pak vystřelil šíp, který ji sundal nánosnici bez toho, aby se dotkl její tváře. Nánosnice letěla vzduchem a dívka naříkala: „Moje nánosnice! Moje nánosnice!“ Rámačandra velmi rychle vystřelil další šíp a vrátil jí nánosnici zpátky na nos. To jsou některé z dětských zábav Pána Rámačandry. Všechny tyto dětské zábavy jsou o lucích a šípech.

Ráma rostl a jednoho dne přišel riši, Višvámitra Muni. Přišel ke vchodu do paláce a řekl poslovi: „Kde je Dašaratha? Řekni mu, že je tady Kaušika.“ Je znám jako Kaušika, protože pochází z dynastie Kuši. Kuša a Kušanábha jsou velcí králové, o kterých je zmínka v Bhágavatamu. Kaušika byl znám svojí zlostí. Když se rozzlobí, tak kleje a ztrácí všechnu svoji tapóvalam – sílu své askeze. Jednou seděl a meditoval a tu se na něho vykálel pták. Pro ptáky je přirozené kálet a pro rišiho je přirozené sedět pod stromem. Ale výkal na hlavě nebyl přirozený. Višvámitra se velmi rozzuřil. Podíval se na ptáka a spálil ho. Na to spotřeboval padesát let tapóvalam, protože tento pták měl dlouhý život a on ho zkrátil svou tapóvalam, která mu tak ubyla. Pak vstal a řekl: „Toto si budu pamatovat na dobro. Půjdu teď pod jiný strom.“ Potom konal askezi dalších tisíc let. Takto trávil celý svůj život.

Dašaratha pohlédl na Vasišthu a řekl: „Kaušika je tady. Co mám dělat? Nevím, co jsem udělal špatného, že přišel do mého paláce, protože on chodí jen proklínat lidi, zabíjet démony a tak.“ Vasištha řekl: „Ze všeho nejdříve řekni poslovi, ať jde za ním a řekne mu – „Celé království je tvoje. Zabere mi jen dvě minuty vyjít branou ven. Neztrácej prosím trpělivost.“ Posel šel za Višvámitrou a řekl: „Král Dašaratha říká, že celé království je tvoje. Bude mu to trvat jen dvě minuty než vyjde branou ven. Přeje ti klid a posaď se tady na ásanu.“ Višvámitra řekl: „Já nechci ásanu! Kde je král? Přiveď ho sem!“ Zatím tam Dašaratha přišel, padl u jeho nohou a řekl: „Co chceš? Jestli chceš celou Kóšalu, vezmi si ji prosím.“ „Co?“ zeptal se riši. „Mně nezajímají království. Měl jsem také království.“ řekl. Byl princem, kšatrijou, a měl království, ale vůlí Pána se z něj stal bráhmana. „Přišel jsem o něco žádat a ty mi musíš říct, jestli mi to dáš.“ Dašaratha přemýšlel: „Co to jen může být? Možná moji hlavu. To by mi nevadilo, jen ať prosím nežádá o Rámu.“ Višvámitra řekl: „Na co teď myslíš? Snažíš se něco si uchovat?“ Dašaratha řekl: „Ne, ne, jen řekni co chceš a já ti to dám.“ Višvámitra pak řekl: „Chci Rámu a Lakšmana.“ Dašaratha okamžitě omdlel. Když se probral, Dašaratha řekl: „Vidíš! Omdlel jsi, to znamená, že mi je nechceš dát. Lhal jsi mi. Já jsem riši a ty jsi mi lhal, že mi dáš všechno a teď mi to nedáš. Nevezmu si je sebou navždy. Chci je jen za určitým účelem. Dělám jagju a někdo na ni kálí a močí. Chci, aby tam tyto děti šly, hrály si a potom ti démoni odejdou pryč.“ „Co? Démoni?“ a Dašaratha znovu omdlel. Nemohl připustit, aby byli vzati k démonům. „Půjdu sám a zabiji je!“ Višvámitra řekl: „Nemyslíš, že je můžu porazit sám? Snadno bych je porazil, ale chci, aby to udělal Rámačandra. Co ty na to?“ „V pořádku“, řekl Dašaratha. „Prosím, ale postarej se dobře o mé syny a také je něco nauč, jelikož znáš tolik věcí.“ Višvámitra řekl: „Já vím, co budu dělat s Rámou. Ať jde se mnou. Teď hned!“ Dašaratha řekl: „Ušel jsi dlouhou cestu. Měl by sis chvíli odpočinout v mém paláci.“ „Nezůstávám v palácích.“ řekl Višvámitra. „Kde je Ráma a Lakšmana? Dej mi je.“ Vzal si Rámu a Lakšmana a odešel. Šli a přecházeli přes mnoho řek a mnoho různých lesů. Višvámitra jim vyprávěl příběhy a Ráma a Lakšmana byli šťastni, že nemusí do školy a nemusí se učit. Pro ně to bylo jako prázdniny. Plavali ve vodě a Višvámitra byl tak dobrý učitel, že ve vodě dováděl s nimi. Vyprávěl jim úžasné příběhy o démonech, skřítcích a strašidlech. Byli velmi šťastni. Večer při západu slunce jim Višvámitra řekl: „Udělejte si svoji sandhju, sedněte si a poslouchejte tyto mantry. Naučím vás velké a mocné mantry. Jedna se jmenuje Bala – síla. Další je Adibala – velká síla. Kvůli těm démonům je můžete potřebovat.“ Tak Ráma a Lakšmana poslouchali Balu a Adibalu a potom masírovali učitele. Višvámitra odpočíval.

Další den se vzbudili a přišli do ášramu Višvámitry, kde začali jagju. Hned na to se tam objevil velký démon jménem Maríča. Maríča byl velký kouzelník. Kamkoliv přišel, tam padaly stromy, řeky letěly do oblak a padaly meteory. Zvířata šílela a ptáci křičeli. Rišiové umírali, protože se stali Maríčiho snídaní. K obědu měl něco jiného, jako kšatrije nebo krále, ale ke snídani vždy mudrce. Byl to kanibal, lidojed. Přicházel tedy Maríča a s ním Dúšana. Jeho jméno je stejné jako jeho charakter. Dúšana znamená „všechno špatné“. Jeho otec ho tak pojmenoval. Musela to být povedená rodinka. Dúšana a Maríča přilétali vzduchem. Ráma a Lakšmana tam seděli. Višvámitra byl hlavní kněz, který obětoval ghí do ohně. Pohlédl na Rámu a naznačil, že démoni přicházejí.

Ráma se podíval na Lakšmana a řekl: „Tak Lakšmane, co uděláš?“ Lakšmana řekl: „Ano, něco uděláme.“ Vzal několik šípů a vystřelil je do nebe. Šípy vyletěly do nebe, čtyři až šest kilometrů vysoko. Z každého šípu vyletělo dalších milión šípů a spolu vytvořily obrovské kolo ze šípů. Toto kolo se začalo točit nad obětním ohněm. Když tam Maríča a Dúšana přiletěli, neviděli nic kromě točícího se kola z nějakých paprsků. „Kde je ten oheň?“ řekl Dúšana. „Říkal jsem ti už před třemi hodinami, že chci močit a říkal jsi, že mám čekat, než se dostaneme sem. Pořád to držím a teď nevidím nikde ten oheň. Co mi to děláš? Jdu si někam ulevit.“ „Ne, ne!“ řekl Maríča: „Musíš se vymočit na Višvámitrův oheň.“ „Ale nevidím ho.“ řekl Dúšana, „vidím jen kolo.“ Pak Maríča řekl: „To musí být trik těch bráhmanů. Podívám se zblízka.“ Přiblížil se a přitom zavadil o jeden paprsek toho kola. To ho odhodilo na kilometry daleko. Když byl tak odhozen, Rámačandra vzal stéblo trávy a mrštil jím po Maríčovi. Přilepilo se mu na záda a odneslo ho k oceánu. Spadl do oceánu a už se nikdy nevrátil na indickou pevninu. Otevřel si ášram a stal se bábádžím někde na Šrí Lance. Ani se už nevrátil ke své rodině. To se stalo Maríčovi. Dúšana byl zabit podobně, stéblem trávy.

Po jagji šel Višvámitra za Rámačandrou a řekl: „Jak velkou a úžasnou věc jsi vykonal! Viděl jsem Maríču jak letí pryč a padá do oceánu.“ Potom Višvámitra řekl: „Na jednu malou otázku se chci zeptat.“ „Co?“ zeptal se Rámačandra. „Co Bala, Adibala a všechny úžasné mantry, které jsem Ti dal?“ Rámačandra řekl: „To je pro případ nouze. Pak je použijeme. Na tyto démony stačí tráva.“ Potom Višvámitra pronesl známý verš, že v rukách slavných osob se i tráva stane zbraní. Rámačandra je tak mocný. Je zdrojem veškeré síly, bala. Proč by měl používat Balu a Adibalu? Tímto způsobem porazil démony.

Přeložil: Kásya dása podle ATD
Editoval: bh.Jan Mareš

Příspěvek byl publikován v rubrice Příběhy a jeho autorem je admin. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.